Kubánská republika

  REPÚBLICA DE CUBA

V roce 1952 se dostal k moci na Kubě diktátor Batista. Partyzánské povstalce vedl doktor práv Fidel Castro Ruz. Příprava ozbrojeného útoku začala probíhat na jaře 1953, kdy byly nakoupeny zbraně a na zapadlých farmách začal probíhat výcvik ve střelbě. Dne 27. července 1953 zaútočili na kasárny Moncada v Santiago de Cuba. Po neúspěšném útoku byl Fidel Castro spolu s ostatními revolucionáři zatčen, a začal soud. Fidel Castro Ruz odmítl při procesu obhájce a hájil se sám. Při procesu předlesl svou slavnou řeč ,,Dějiny mi dají za pravdu". Fidel Castro byl odsouzen k 15 letům ztráty svobody a uvězněn v káznici na Isla de Pinos. Ve vězení napsal Manifest k národu, který se mu podařilo zaslat redakcím havanských listů, a ve kterém deklaroval, že „povinnost pomstít památku padlých je posilou na cestě k nové revoluci".
Diktátor Batista (podporovaný USA) ustoupil sílícímu hnutí požadujícímu propuštění uvězněných povstalců, a tak byl i Fidel Castro v květnu 1955 propuštěn na svobodu.

Fidel Castro Ruz

Byl mu však zakázán přístup na univerzitu a práce v rozhlase a noviny s jeho článkem zabaveny, proto 7. července odešel do exilu, nejprve do USA a poté do Mexika, kde se bratři Castrové poprvé setkali s argentinským lékařem Ernestem Che Guevarou, na kterého jejich boj hluboce zapůsobil a rozhodl se jej podpořit.

Ernesto Che Guevara

V Mexiku začal probíhat výcvik invazní skupiny hnutí, které nyní přijalo název dle data útoku na kasárna Moncada - Hnutí 26. července. Mezitím se vyostřovala situace na Kubě - Batistova vláda na podzim 1955 dočasně uzavřela vysoké a střední školy, dělníci z cukrovarů zahájili celostátní stávku a proti společnému vystoupení dělníků a studentů nasadila policie těžké zbraně, tři z nich zabila a stovky zranila.

Vlajka Hnutí 26. července

 Aktivity kubánských povstalců na území Mexika neunikly pozornosti tamním bezpečnostním orgánům, takže Fidel Castro byl spolu se 22 spolupracovníky zatčen a poté donucen k opuštění Mexika. Odcestoval do USA, kde se mu podařilo získat značné finanční prostředky na nové zbraně namísto těch, které zabavila mexická policie. Za tyto peníze také zakoupil motorovou jachtu se jménem Granma, na které se přepravovalo na Kubu 82 ozbrojených povstalců se zásoby braní, střeliva a potravin. Jachta byla vyrobena pro méně lidí, a byla značně přetížená, proto na místo určení dorazila pozěji, s tím ale nepočítali spojenci na kubánské pevnině vedení Frankem Paísem, kteří v den plánovaného vylodění, 30. listopadu, zahájili několik ozbrojených akcí.  Vláda mobilizovala armádu a vyhlásila výjimečný stav. Většina povstalců padla v boji. Granma zakotvila (spíše ztroskotala) u břehu Kuby v noci z 1. na 2. prosince a její posádka ,která už o porážce povstání věděla z rozhlasu, zamířila rovnou k pohoří Sierra Maestra, odkud chtěla vést partyzánskou válku. V plantáži cukrové třtiny však byla vypátrána leteckým průzkumem, obklíčena armádou a 60 jejích členů bylo zabito.

Granma

Do Sierry Maestry dorazilo jen 12 mužů, mezi nimi i Fidel a Rauz Castrové. Společně vystoupili na nejvyšší vrchol Torquino a tam vybudovali svou první základnu. 15. ledna 1957 zaútočili na vojenskou stanici v osadě La Plata. Tento útok vyvrátil šířené zvěsti o zabití Fidela Castra.  Castrova partyzánská skupina se postupně rozrůstala, v dubnu 1957 měla již 80 mužů a žen. Batista nasadil k jejímu potlačení téměř 12 tisíc vojáků, ale partyzáni jim dovedli dovedně unikat, na vojenské předsunuté hlídky a týlová zařízení dokonce útočili. Pro zviditelnění partyzánské války byl mezi revoluční bojovníky pozván dopisovatel „The New York Times" Herbert Matthews. Fidel Castro v rozhovoru s ním zdůraznil, že povstalci mají pouze dvě možnosti - zvítězit nebo zemřít. V textu reportáže se také poprvé objevilo označení povstalců „barbudos" (zarostlí), povstalci se totiž zavázali neholit si vousy až do úplného vítězství nad Batistou. Díky ukořistění značného počtu zbraní mohli vybudovat základnu La Plata a zformovat druhou povstaleckou kolonu v čele s Ernesto Che Guevarou.

Ernesto Che Guevara

Mezi hlavní vojenské vůdce jednotlivých jednotek (comandante) patřili mj. Frank País, Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný Che. Jejich osudy byly rozmanité, avšak až na bratry Castry téměř vždy tragické. Partyzáni budovali nejen své základny nejen s ošetřovnami a dílnami, ale i se školami pro většinou negramotné venkovany. Městské organizace Hnutí 26. července dodávaly do hor zbraně, léky a potraviny.  V únoru 1958 začal vysílat partyzánský rozhlas, který dokázal revoluční myšlenky šířit podstatně rychleji a účinněji než ilegální tiskoviny. Nezdařený pokus o generální stávku v dubnu 1958 však vyvolal vojenskou ofenzivu proti partyzánům, při které docházelo i k vypalování vesnic. V tomto okamžiku už se neodvážily teroristického diktátora Batistu podporovat ani Spojené státy. V říjnu 1958 zaútočila kolona „José Martí" vedená Fidelem Castrem na důležitou vojenskou základnu v Baymu a k ofenzivním akcím přistoupila i kolona Raula Castra a další. 10. října vyhlásilo povstalecké vojsko zákon o pozemkové reformě. Partyzánská válka se rozšířila ve všenárodní povstání a Batistův aparát zkolaboval.  Docházelo k dezercím vládních vojáků, jejichž oddíly přecházely k partyzánům.   Ráno 29. prosince 1958 zaútočila Che Guevarova kolona na pevnost Santa Clara, která 1. ledna 1959 kapitulovala. V noci z 31. prosince na 1. ledna uprchl Batista společně s desítkami svých přisluhovačů. (Diktátor Batista zemřel jako bohatý španělský podnikatel v roce 1973.)Od 1. ledna převzala moc dočasná vláda revolučních sil v čele s prozatímním prezidentem Manuelem Urrutiou. V čele dočasné vlády stanul José Miro Cardona, Fidel Castro se stal velitelem ozbrojených sil. Kolony vedené Che Guevarou a Cienfugosem vstoupily do Havany, kolona Fidela Castra obsadila Santiago a přijala bezpodmínečnou kapitulaci posádky kasáren Moncada. 8. ledna byla obsazena vojenská základna Columbia. Spojené státy podpořily ustavení vojenské junty generála Cantilla, který předtím uzavřel s Castrem dohodu o zastavení palby, ale masová generální stávka ve dnech 2. - 5. ledna 1959 donutila Cantilla odstoupit.  Dle údaje z knihy V. Nálepky „Fidel Castro - Podzim diktátora" (Epocha, Praha 1997) se stalo obětí policejní represe za časů Batistovy diktatury (v letech 1952 - 1958) přes 20 tisíc příslušníků hnutí odporu. Po vítězství národně demokratické revoluce bylo odsouzeno k trestu smrti 500 osob nesoucích podíl na těchto represích, další byli uvězněni.

Revoluční vládu dle nové ústavy tvořila Rada ministrů a prezident. Ještě v únoru podal demisi premiér José Miro Cardona a prezident Urrutia jmenoval novým předsedou Rady ministrů Fidela Castra.  Nová kubánská vláda učinila řadu opatření pro zlepšení životní úrovně lidu - zvýšila nejnižší mzdy, snížila ceny léků a sazeb za plyn, elektřinu a telefon a zavedla regulaci nájemného. Zákon o agrární reformě ze 17. května 1959 zrušil latifundie (velké celky pozemků jednoho majitele) a stanovil maximální výměru pozemků jednotlivce na 400 ha půdy. Každá venkovská rodina měla nárok na 27 ha půdy, které získala zcela zdarma, další půdy do celkové výměry 67 ha si mohla přikoupit na splátky. Z vyvlastněných latifundií, obvykle plantáží cukrové třtiny, vznikala první zemědělská družstva.     Proti novým sociálním opatřením se stavěli všichni ti, kteří si nepřáli kroky směrem k socialismu a vyhovovala by jim buržoazní demokracie. V červenci 1959 odstoupil prezident Urrutia a jeho nástupcem se stal Osvaldo Dorticos Torrado. Výrazně se zhoršily vztahy Kuby nejen s USA, ale i dalšími americkými státy, jejichž představitelé organizovali nebo podporovali protikubánská kontrarevoluční centra. Společně s přerůstáním lidové protiimperialistické revoluce v socialistickou se od ní odvraceli i někteří bývalí Castrovi spolubojovníci, kteří se nemohli s růstem vlivu komunistů smířit. Tak zradil revoluci např. Hubert Matos brojící proti komunistům a odsouzený za to v r. 1959 k 20 letům vězení, nebo Pedro Luiz Diaz Lanz, který v tomtéž roku z Kuby uprchl, vstoupil do služeb americké zpravodajské služby CIA a začal organizovat nálety na kubánské cíle. 11. října 1959 byl bombardován cukrovar „Niagara", poté továrna v Punta Alegre a 21. října 1959 napadl letoun bez výsostných znaků Havanu.  Kubánská vláda protestovala ve Washingtonu a po zveřejnění důkazu, že bombardovací letadlo startovalo z letiště poblíž Miami, se USA od akce formálně distancovaly. Koncem října 1959 tragicky zahynul blízký Castrův spolupracovník Camilo Cienfuegos. V jeho letadle pravděpodobně vybuchla bomba nastražená kontrarevoluční opozicí. V únoru 1960 byla podepsána první dohoda o poskytnutí sovětského úvěru Kubě. Sovětský svaz začal od Kuby také odebírat produkci cukru určenou dříve především pro USA, které ji po vítězství kubánských povstalců odebírat přestaly. Kuba používala většinu získaných finančních prostředků na nákup zbraní pro povstalecké vojsko a vznikající revoluční milice. Počátkem března explodovala v havanském přístavu francouzská loď s nákladem belgických zbraní. Jednalo se o podvratnou akci CIA. Nová výzbroj pak byla dodávána především z Československa. Sovětský svaz začal dodávat Kubě také ropu, kterou ovšem zdejší pobočky severoamerických rafinérií odmítly zpracovat.

Che Guevara na Rudém náměstí v Moskvě

 Kubánský premiér Fidel Castro vystoupil na podzim 1960 také na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, kde se setkal s N. S. Chruščovem, J. B. Titem a dalšími významnými politiky tehdejší scény, kteří mu byli nakloněni. V. Nálevka uv Kubánský premiér Fidel Castro vystoupil na podzim 1960 také na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, kde se setkal s N. S. Chruščovem, J. B. Titem a dalšími významnými politiky tehdejší scény, kteří mu byli nakloněni. Kuba se plnohodnotně začlenila do světové socialistické soustavy. Socialistická revoluce zvítězila v prvním státě na americkém kontinentě. Na počátku roku 1961 přerušily USA diplomatické styky s Kubou a 16. dubna letecky zaútočily (neoznačenými letadly) na kubánské letecké základny v Havaně, San Antoniu a Santiagu de Cuba. Vláda Fidela Castra se obrátila na Radu bezpečnosti OSN se stížnosti na nevyprovokovanou agresi. Negativní odezva veřejnosti celého světa donutila prezidenta USA J. F. Kennedyho připravovaný další nálet odvolat.  Kuba vyhlásila všeobecnou mobilizaci armády a milice. Část svých jednotek soustředila také kolem koncentačního tábora Spojených států amerických v Guantánamu. 17. dubna se na pláži Girón v Zátoce sviní vylodila ozbrojená brigáda 1500 mužů a zahájila postup do vnitrozemí. Cílem intervence bylo obsazení části kubánského území a ustavení kontrarevoluční prozatímní vlády, které by požádala o pomoc USA. Castrova vláda však napřela proti postupujícímu nepřáteli značnou vojenskou sílu včetně tankové brigády a několika baterií těžkých minometů. Kubánské letectvo potopilo invazní a zásobovací lodě a po třech dnech byly útočící kontrarevoluční bandy zcela rozbity. Respekt Castrova revolučního vedení tím ještě vzrostl. Spolu se snahou o hospodářskou likvidaci Kuby se stupňovaly snahy o fyzickou likvidaci Fidela Castra. Veliký vůdce kubánského lidu však všem pokusům o atentát unikl, zejména díky bdělosti kubánské bezpečnosti posílené odborníky z SSSR, někdy však jen díky náhodě. Prezident J. F. Kennedy se nakonec rozhodl pro blokádu, která vstoupila v platnost 24. října 1962 v 10 hodin dopoledne a trvá DODNES. V roce 1963 byla dokončena druhá fáze pozemkové reformy, která rozšířila podíl socialistického sektoru v zemědělství. V únoru 1963 vznikla ze Sjednocených revolučních organizací Jednotná strana socialistické revoluce, která byla v říjnu 1965 přejmenována na Komunistickou stranu Kuby. Vrátil se jí tak původní název z doby založení v roce 1925. Prvním tajemníkem KS Kuby se stal Fidel Castro Ruz a druhým tajemníkem jeho bratr Raul Castro Ruz. pokojnou cestou. Klonilo se proto k teoriím Mao Ce-tunga zdůrazňujícím význam venkova v těchto zemích, nutnost ozbrojeného boje a druhořadou úlohu politické strany evropského typu (tu Castrovi revolucionáři také neměli). KS Kuby se také nepřipojila k sovětské kritice KS Číny, i když otevřeně se jí nezastávala - to by ostatně nebylo účelné, jen by to prohlubovalo rozkol v komunistickém hnutí a omezovalo tolik potřebnou všestrannou podporu Sovětského svazu a socialistických států s jemu odpovídající politickou linií. Svou podporu idejím Mao Ce-tunga ostatně vyjádřil Fidel Castro i ve své úvaze „Mravenec a slon" z 18. června 2008, ve které napsal: „Marxovy myšlenky, Říjnovou revolucí přenesené do reálné praxe, byly dále rozvíjeny Mao Ce-tungem a dalšími revolučními předáky třetího světa. Bez nich by na zadním dvorku Spojených států nevypukla ani kubánská revoluce."  V říjnu 1965 odešel z kubánské politické scény Ernesto Che Guevara. V dopise, který přečetl Fidel Castro kubánskému lidu, Guevara uvedl, že splnil své povinnosti v kubánské revoluci a nyní ho čeká práce v jiných zemích světa. V ilegalitě se pak pohyboval v Kongu, Eritreji a Vietnamu. V dubnu 1967 vyšla Guevarova studie „vytvořit dva, tři Vietnamy" prosazující lokální partyzánské války jako účinný nástroj socialistické revoluce v rozvojových zemích.  Na konci roku 1966 pronikl Ernesto Che Guevara se skupinou spolubojovníků do jižní Bolívie, kde byl odhalen CIA, jeho oddíl byl obklíčen a 8. října byl Guevara zraněn a zajat. Přestože CIA jej chtěla dostat živého, byl brutálně zavražděn a pohřben na neznámém místě. Posmrtně byl publikován jeho Bolivijský deník s předmluvou Fidela Castra. Che Guevara se stal po smrti skutečně revolučním symbolem, který uznávají nejen komunisté.   V roce 1968 bylo dokončeno znárodnění zbývajících soukromých průmyslových podniků. Hospodářská blokáda způsobovala Kubě vážné potíže, které však umožňovala překonat účinná pomoc SSSR a dalších socialistických zemí. 23. srpna 1968 odsoudil Fidel Castro pokus o kontrarevoluční převrat v ČSSR a vyslovil souhlas s bratrskou internacionální pomocí SSSR a dalších socialistických států. Toto stanovisko hájila také delegace KS Kuby na moskevské poradě komunistických a dělnických stran v roce 1969.

 Buržoazie a všechna světová reakce nadále kuje pikle proti socialistické Kubě, protože i přes všechny represe stále v těsném blízkosti největší imperialistické mocnosti světa funguje hrdý socialistický stát. V roce 1998 byla například v USA uvězněna pětice kubánských občanů zjišťujících informace o činnosti namířené proti Republice Kuba a byla odsouzena ke krutým trestům - tři z nich na doživotí, z toho jednomu byly do konce života zakázány také návštěvy manželky. Přitom v USA beztrestně žije terorista Luis Posada Carriles, který se zapojil do bombového útoku na kubánské letadlo v r. 1976, při kterém zemřelo 73 lidí, i do dalších teroristických akcí vrahů z CIA. Jeho vydání na Kubu nebo do Venezuely USA brání.